Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. "Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná." Pláč 1,9›››
Pláč 1
7 Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých. Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku.
8 Těžce zhřešila jeruzalémská dcera, proto se stala nečistou. Všichni, kdo si jí vážili, ji mají za bezectnou, neboť vidí její nahotu; a ona vzdychá a odvrací se.
9 Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. "Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná."
10 Protivník vztáhl ruku na všechno, co měla za žádoucí. Ba, vidí pronárody vcházet do své svatyně, ač jsi o nich přikázal: "Nevejdou do tvého shromáždění."
11 Veškeren její lid vzdychá a žebrá o chléb. Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí, jen aby se udrželi při životě. "Pohleď, Hospodine, popatř, jak jsem zbavena cti."
12 "Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu.
13 Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je. Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět. Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny.
14 Neustále mě tlačí moje nevěrnosti, jež jeho ruka spletla ve jho, dostaly se mi na šíji; podlomil mou sílu, Panovník mě vydal do rukou těch, před nimiž neobstojím.
15 Panovník pohrdl všemi udatnými v mém středu, svolal proti mně slavnostní shromáždění, aby rozdrtil mé junáky. Panovník pošlapal v lisu panenskou dceru judskou.
16 Propukám nad tím v pláč, slzy se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil, kdo by mě udržel při životě. Moji synové úděsem trnou, neboť nepřítel ukázal svou moc."
17 Sijón rozpíná své ruce, není nikdo, kdo by jej potěšil. Hospodin vydal Jákobovi příkaz jeho protivníkům vůkol něho. Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý.
18 "Hospodin je spravedlivý, já jsem vzdorovala jeho ústům. Slyšte tedy, všichni národové, hleďte na mou bolest. Mé panny a moji junáci odešli do zajetí.
19 Volala jsem své milence, oni mě však oklamali. Moji kněží a moji starší hynuli v městě, když si vyžebrávali pokrm, aby se udrželi při životě.
20 Pohleď, Hospodine, jak se soužím, v mém nitru to bouří, srdce se mi svírá v hrudi, neboť jsem zarputile vzdorovala. Venku sirobu přinášel meč a v domě řádila smrt.
21 Slyšeli mě, jak vzdychám, nebyl nikdo, kdo by mě potěšil, všichni moji nepřátelé uslyšeli o mém neštěstí a veselili se, že jsi to způsobil ty. Přiveď den, který jsi vyhlásil, a budou na tom jako já.
Pláč 2
Pláč, Kapitola 2
22 Všechno zlo, jež způsobili, ať vstoupí před tvou tvář a nalož s nimi, jako jsi naložil se mnou za všechny mé nevěrnosti. Hluboce vzdychám a mé srdce je choré."
Pláč, Kapitola 2
1 Jak zahalil oblakem ve svém hněvu Panovník sijónskou dceru! Srazil z nebe na zem okrasu Izraele. Nebyl pamětliv podnože svých nohou v den svého hněvu.
2 Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy nivy, rozbořil ve své prchlivosti pevnosti dcery judské, srovnal se zemí, znesvětil království a jeho velmože.
3 V planoucím hněvu srazil každý roh Izraele, svou pravici stáhl nazpět před tváří nepřítele, vzplanul v Jákobovi jako plápolající oheň, sžírající všechno vůkol.
4 Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl pravici jako protivník a hubil všechny, kdo byli žádoucí oku; ve stanu sijónské dcery vylil svoje rozhořčení jako oheň.
5 Panovník byl jako nepřítel, pohltil Izraele; pohltil všechny její paláce, její pevnosti zničil, rozmnožil v dceři judské smutek a zármutek.
6 Násilně strhl své zahradě oplocení, své slavnostní shromáždění zničil. Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den odpočinku, zavrhl ve svém hrozném hněvu krále i kněze.
7 Panovník zanevřel na svůj oltář, svou svatyni zrušil, hradby jejích paláců vydal do rukou nepřítele. V domě Hospodinově bylo hluku jako v den slavnostního shromáždění.
8 Hospodin se rozhodl zničit hradby sijónké dcery. Natáhl měřící šňůru, už neodvrátí svou ruku od ničení. Tak zarmoutil val i hradbu, rázem je po nich veta.
9 Do země se ponořily její brány, její závory zničil a roztříštil, její král a velmožové jsou mezi pronárody a zákona není; ani její proroci nemívají vidění od Hospodina.
10 Usedli na zem a ztichli starcové sijónské dcery, házeli si na hlavu prach, oděli se do žíněných suknic. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.
11 Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu, neboť zkomírá pachole a kojenec na prostranstvích města.
12 Svých matek se ptají: "Kde je obilí a víno?" když jako smrtelně raněný zkomírají na prostranstvích města a na klíně svých matek vypouštějí duši.
13 Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví?
14 Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody.
Komentáře k verši :
Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. "Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná." Pláč 1,9
Počet veršů v Bibli je 31 167.